Quo Vadis politické strany

Včera se konal velký sjezd ČSSD. Nebudu řešit kolik se tam propilo lahví alkoholických nápojů, jaké jsou sjezdové proklamace, jaké sjezd přijal závazné dokumenty a jaké byly změny stanov strany. Pokusím se zamyslet kam vlastně směřují naše politické strany obecně.

Sociolog Petr Hampl již dlouho vysvětluje, že v současnosti je společnost rozdělena na dvě skupiny nebo chcete-li třídy. Jednou třídou jsou nejčastěji obyčejní lidé, kteří musí pracovat, být aktivní při hledání možnosti obživy a vytvářejí společenské hodnoty. Patří sem i velká část akademiků a vysokoškolských pracovníků, spojených především s průmyslem a přírodovědecké obory. Ti jsou motorem společnosti. Druhou třídní skupinu tvoří ti, co se považují za ELITU. Jsou to nejčastěji úředníci, politici a straničtí aparátníci, novináři, "úředníci/management" ve vedení velkých společností a korporací, také sem patří ta část inteligence, které nazýváme "kavárnou" nebo "čajovnou". Hranice mezi skupinami není ostrá. Proto berme tuto definice jako nejčastější případ. Jistě jsou zde i vyjímky, kdy postavením by měl člověk patři do ELITY, ale praktické chování ho zařadí do skupiny obyčejných lidí. Ne všichni pracovníci korporací jsou automaticky elitou. Ne všichni učitelé na humanitních školách se řadí mezi "kavárnu". Hranici nevymezují jen příjmy, ale v náhledu na společnost jako celek, na její reálné potřeby.

Tyto dvě skupiny nemají dnes společné zájmy a hlavně ELITY nemají představu o životě normálních lidí, tedy většinové společnosti. Nikdy skutečně nepoznali nutnost bojovat o svoje příjmy, nikdy většinou nepoznali co je to ekonomický tlak nebo strach z sociálního úpadku. Vlastně nepoznali to čemu se říká tvrdá práce a boj o obživu. Zajímavé je, že velká část elit staví svoji kariéru a životní postoje na vlastní výjimečnosti a zároveň hlásá kolektivismus, rovnostářství, přerozdělování a vyšší daně.

Včerejší sjezd ČSSD ukázal skutečnou prázdnotu politických VŠECH stran. Neschopnost definovat skutečné společenské problémy a najít skutečné společenské výzvy. Společnost se potácí dlouhou dobu v krizi jak hospodářské tak i společenské a ČSSD řeší tak zásadní problém, jako je potřeba umístit na kandidátkách strany 40% žen. Když to udělají, svět bude spasen. Také se podívejme na zvolené kandidáty. Tito lidé jsou profesionální politici, aparátníci, kteří nemají kontakt s realitou života běžného občana. Zajímavé je, že nebyli nikdy v podnikatelské ani výrobní sféře, nemají technické vzdělání.

Toto je vlastně společný problém všech politických stran. Ve vedení těchto stran jsou vlastně prakticky stejní lidé, zastávající podobné pohledy na společnost a je jedno v jaké politické straně sedí. Sice oficiálně tyto strany nadále hájí názory, které je dělí na pravici, levici a střed. Praktická politika je však stále více podobná. Proto také bývá ve výsledku jedno, která strana nám právě vytváří státní politiku, rozdíly jsou víceméně minimální, spíše "kosmetické".

Prakticky to znamená, že současné politické strany a pravděpodobně i parlamentní demokracie se dostala ke konci toho, co nám může poskytnout. Strany sice před volbami proklamují zásadní programové směry, ale voliče si koupí na koblihy, hesla "budeme makat" nebo na zrušení nějakých poplatků. Až se však dostanou k moci, určí si za poslance lidi podle vlastních představ a také tak nakonec dělají reálnou politiku. V dnešní ČSSD podporují velké korporace a koncerny a tak se bývalá dělnická strana stala stranou velkokapitálu, kterému již darovala 200 miliard korun. Dnes se vymezuje proti "parazitujícím živnostníkům" nebo třeba "zelinářům". Dokonce u některých zástupců ČSSD padly výroky,  že rozhodovat nebude lůza, špína a "Trash". Tedy ta druhá třída, společenská skupina. Je vidět jak ELITA zbytkem společnosti pohrdá. I tento přístup je vidět napříč politickými stranami a to v konkrétních výrocích jejich členů.

To se projevuje ztrátou jejich "klasického" voliče, který začíná být zmaten, ale strany intenzivně pracují na záchranných opatřeních. Realizují dovoz náhradního voliče z arabských zemí a přenáší rozhodovací pravomoci na mezinárodní byrokracii. Dnes to není jen přístup levicových stran. Například ve Velké Británii probíhá boj o hlasy imigrantů mezi politickými stranami, jak napravo tak i vlevo. Něco podobného se ukazuje jak ve Švédsku tak i v Německu. Podobné přístupy k některým tématům, najednou zastává jak levice tak i pravice. Ochrana menšin, odlišností v podobě antidiskriminace až k nerovnoprávnému rozložení společnosti. Experimenty jako multikulturalismus. U imigrantů i "menšin" je to hlavně o voliče. V tomto případě o hlasy imigrantů a "menšin". Tedy mnohdy za cenu ústupků nově příchozím na úkor většinové společnosti.

Víte, že když Vandalové obsadili a vyplenili Řím, scházel se Římský senát ještě mnoho desetiletí a přijímal zásadní rozhodnutí, ale nikdo už je vlastně neposlouchal, senát neřešil reálnou situaci v rozpadajícím se římském státě. Chovali se nadále jako v dobách velké síly a slávy Říma. Byli mimo realitu.

A chování politických stran začíná stále více připomínat tuto situaci. Nestále řeší nějaké "důležitá" společenská témata, ale jsou to témata vytvořená ELITOU. Tato témata neřeší reálné společenské potřeby a proto se situace ve společnosti neustále zhoršuje a roste společenská nespokojenost a společenské napětí.

Cestou ven je možná vznik nových politických stran, které budou sestaveny pouze z lidí , kteří nemají s elitami nic společného a změní demokracii parlamentního typu postavenou na politických stranách, na přímou demokracii Švýcarského typu. To je jediná cesta jak může trvale většinová třída získat spět vliv na reálnou a každodenní politiku. Je to jediná cesta, jak zajistit a chránit demokratickou a svobodnou společnost, před vládou elit a korporací. Jediná cesta k zajištění normálního a smysluplného života většiny. Možná to vědí i ty ELITY a bojí se toho a proto se tak často o hlasech nespokojenosti vyjadřují jako o hlasu těch "Trash".

Jen tak na okraj. Jména dvou zvolených žen. Lenka Teska Arnoštová a Michaela Marksová Tominová. U mě to nevím proč evokuje šlechtické tituly nebo umělecká jména. Je to jen opravdu subjektivní pocit, možná přehnaný, ale je tam.